Různé nanoformy chemické látky se mohou v životním prostředí chovat různě, a to kvůli specifickým vlastnostem, které nanomateriál získal. V oboru zkoumání osudu nanomateriálů v životním prostředí a jejich chování se věda rychle vyvíjí.

Jednou z cest je vyjít z fyzikálně-chemických vlastností nanomateriálů, například jejich rozpustnosti ve vodě. Tyto klíčové vlastnosti je možné použít pro rozhodování o dalších měřeních nebo pro určení, zda bude osud nanoformy v životním prostředí více méně stejný, jako byl již dříve popsán u konvenční formy této chemické látky.

Například pokud je do životního prostředí vypouštěna snadno rozpustná látka, bez ohledu na to, zda je či není v nanoformě, měly by se vlastnosti týkající se životního prostředí posuzovat v roztoku. Pokud se ukáže, že je nanomateriál snadno rozpustný ve vodě, potom je u anorganických látek možné pro posouzení nanoformy použít existující informace o jejich konvenční formě.

Osud chemické látky v životním prostředí zahrnuje různé procesy, z nichž hlavní je rozklad (chemický, fyzikální nebo biologický) nebo transformace v životním prostředí. Standardní metody používané pro posouzení rozkladu chemických látek však zpravidla nejsou vhodné pro nanomateriály. Další komplikací u nanomateriálů je, že osud nanomateriálu v životním prostředí a jeho chování může ovlivnit povrchová úprava nebo nátěr.

Vedle procesů transformace a rozkladu je třeba posoudit i možnou bioakumulaci nanočástic v organismech. Nedávná práce Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) naznačila omezení, jaká současné přístupy k testování mají.

Metody měření a hodnocení osudu nanočástic v životním prostředí jsou předmětem dalšího vývoje. Očekává se, že vylepšené techniky budou k dispozici v nadcházejících letech.